Na jedno použití - Za zrcadlem

Tak blízko
tak blízko,
že slyším tvůj dech
Tak blízko
že slyším tvůj zoufalý
nádech... a výdech.
Že slyším tvé srdce
které to mé smělo protnout
Tak blízko a přece...
se tě nemohu dotknout.

Po bledé tváři jí stekla slza. Mokrá, slaná a mnohdy osvobozující. Ne však pro ni. Ještě více ji utvrdila v jejím smutku a donutila ji znovu podívat se do zrcadla. Byl tam, díval se na ni, s dlaněmi přitisknutými na skle.Byl její, ale přitom ho nemohla mít...

Naše tváře
tak blízko u sebe
všude kolem je tma
a přitom tolik světla
není tu zem ani nebe
a já tu stojím, na druhé straně vidím tebe
a chtěla bych kus tvého tepla...

Ani na chvíli neodvrátila od zrcadla oči. Nemohla. Byla tu každý den, každou volnou vteřinu, přesto to bylo málo. A on tady na ni vždy čekal, se svýma smutnýma očima. I jí bylo smutno, chtěla aby ji zase obejmul, jako dřív. Ale něco bylo mezi nimi. A tak klečela na chladné, kamenné podlaze a po tvářích jí tekly slzy. Ona tady, on tam, za zrcadlem...

Šeptám
ať zkusíš jít ještě blíž
křičím,ječím a pláču
ale ty mne stejně neslyšíš...
A tak jen stojíme proti sobě
a mlčíme
nejsme v nebi ani v hrobě,
snad v pekle.
To nevíme...

Usmál se a jeho rty utvořili dvě slova. Ta nádherná, dvě slova, která ji alespoň na chvíli zahřála u srdce. Prstem pohladila hladké sklo zrcadla a oplatila mu bezmocný úsměv.
To, co se stalo, vrátit nešlo. Ale přesto, dokuď tu bude sedět, bude tam na druhé straně, proti ní, sedět i on...

~*~

Byla tam. Klečela na chladné podlaze, prsty se dotýkala zrcadla a upřeně hleděla kamsi do svého světa, stejně jako všechny předchozí dni.
Bála jsem se toho a moje obavy se naplnily. Tohle už přeci nebylo normální...
Dlouhou dobu jsem to přisuzovala tomu, že když on... zemřel, musí být trochu v šoku, mimo realitu. Ale tohle se opakovalo už několik týdnů. Nácházela jsem ji mimo její ložnici, utíkala sem i mezi vyučováním. A kvůli čemu? Aby mohla zase hledět do toho svého pitomého zrcadla?
Asi. Nicméně to zrcadlo bylo víc, než jsem pro ni byla já.
Když uslyšela zaklapnutí dveří, vyděšeně sebou trhla, tiše vyjekla a prudce se otočila. V mžiku byla na nohou a jedním rázným pohybem přes zrcadlo zatáhla velký červený závěs.
Její pohled jasně říkal: Běž pryč, vypadni!
Zhluboka jsem se nadechla a otočila se zpátky ke dveřím. Nebylo to spravedlivý. Nevím, co v tom zrcadle viděla.